Rota Vicentina

Fishermen's Trail - Rybářská stezka - jižní Portugalsko

Některé cesty si mě našly potichu. Neptaly se, jestli mám čas, odvahu nebo jasno. Prostě se objevily… a zůstaly. Fishermen's Trail ke mně přišla přesně takhle. Jako tiché volání, které se nedalo přeslechnout.

Před třemi lety jsem šla svou první pouť ze Santiaga ve Španělsku a už tehdy jsem věděla, že se tam někdy vrátím. Na delší trasu, k oceánu, na dva nebo tři týdny. A potom na mě vykoukla tahle cesta v Portugalsku – celá po útesech kolem oceánu. A ohromila mě. Okamžitě jsem věděla, že sem musím. Nebylo otázkou, jestli… ale kdy. 

Už od ledna jsem ji cítila někde v sobě. Ne jako konkrétní plán, ale jako pocit. Tušení, že mě tahle cesta jednou zavolá víc nahlas. A když pak na začátku listopadu začaly věci v mém životě zapadat jinak, než jsem čekala, bylo jasné, že ten čas přišel.

Cítila jsem potřebu odjet. Sama. Ne utéct. Ale zůstat se sebou. Bez hluku, bez známých tváří, bez opory, o kterou se běžně opírám. A spolu s tím se objevilo i něco dalšího – strach. Ne z cesty, ne z fyzické námahy… ale ze samoty.

Samota pro mě nebyla prázdno. Byla to konfrontace. Ticho, ve kterém už nebylo kam se schovat. A právě tam jsem se rozhodla jít. Vstříc strachu. Vstříc samotě. Vstříc sobě.

Nevěděla jsem, co mě tahle cesta naučí. Jen jsem cítila, že pokud jí dovolím, aby mě nesla, něco starého se může konečně uvolnit.

Sundala jsem boty a šla k vodě. Oceán nebyl ledový, jak jsem čekala. Naopak. Byl příjemný, živý. Chvíli jsem se ráchala a užívala si ten moment.

Pak mi ale došlo, že čas běží. Původní plán dojít ještě dál jsem pustila. Po páté hodině slunce zapadalo a tělo mi jasně dávalo najevo, že dneska stačilo.

Ubytování jsem nechala otevřené, s důvěrou, že se něco objeví – ve stylu Camina. Jenže tady to tak úplně nefungovalo. Hledala jsem, projížděla Booking a Airbnb a cítila, jak se mi trochu stáhlo břicho. Nakonec jsem našla poslední volný pokoj. Za šedesát eur. Všechno ostatní už bylo pryč… nebo úplně mimo můj rozpočet.

Vzala jsem ho. Bez váhání. Potřebovala jsem klid a místo, kde si lehnu.

Večer bylo městečko tiché. Restaurace zavřené, ulice prázdné. Nakonec jsem našla aspoň malou samoobsluhu. Večeřela jsem sušenou šunku a croissant. Vím, žádná sláva, ale stačilo to. Seděla jsem sama, unavená, trochu rozhozená… a přesto cítila v těle zvláštní klid. První den byl za mnou. A já jsem byla tady. Sama. A bylo to v pořádku.

Jak se cítím?

První den a první noc jsem měla neskutečný strach. Šla jsem do neznáma. Nevěděla jsem, kam dojdu, kde budu spát, jak to celé zvládnu. V hlavě se mi točilo tolik otázek, že jsem první noc skoro nespala.

Strach, jak zvládnu cestu.

Strach, kde budu spát.

Strach na vše, co NEVÍM.

Během chůze se ale tento strach postupně začal rozplývat. Jakoby se s každým krokem rozpouštěl v prostoru kolem mě. Vnímala jsem útesy, oceán, pláže. Tu obrovskou krásu všude kolem. Byla to nádhera, která mě dokázala vrátit zpátky do těla a do přítomnosti.

A pak jsem začala víc vnímat tělo. Přibývající bolest ramen od batohu. Únavu v nohách. Puchýře, které pomalu začínaly pálit a štípat.

Druhou noc jsem se sice také probudila, ale už jen jednou. Jinak jsem spala docela klidně. Jakoby si tělo i hlava začaly zvykat. Jakoby strach postupně ustupoval a dělal místo důvěře.

Druhý den putování

Burgau - Salema - Sagres (27,3 km)

Nejdelší a nejnáročnější cesta

Sice jsem vstala brzy, ale nakonec vyrazila až před osmou. Věděla jsem, že dnešní den bude náročný… Jakmile jsem vylezla na první kopec nad vesnicí, zahlédla jsem v dálce Salemu. A ještě dál, úplně na obzoru, Sagres. Připadalo mi nemožné, že bych tam měla dojít do večera. Ani vzdušně to nemohlo být "jen" 25 km.

A přesto jsem šla dál. Nahoru, dolů, jeden kopec za druhým, po útesu a zase dolů. Občas jsem si uvědomila, jak blízko vede cesta okraji, a automaticky zpomalila a víc se soustředila na chůzi, na dech, na rytmus těla.

Cesta se táhla nekonečně, i když útesy a pláže byly nádherné. Kopce byly nekonečné, místy strmé, že jsem se sama sebe ptala, jestli to zvládnu. Hůlky mi ale hodně pomáhaly, do kopců nahoru i dolů a šetřily kolena.

Do Sagres jsem dorazila až těsně před západem slunce. Devět a půl hodiny na cestě. Poslední hodina byla nejtěžší. Nohy jsem už táhla za sebou, puchýře štípaly, ramena bolela od batohu, energie už byla pryč. Poslední hodinu jsem šla už tak nějak setrvačností, krok za krokem, metr za metrem.

A pak přišla odměna. Steak. Nešetřila jsem, dneska si to opravdu zasloužím. Steak byl naprosto úžasný – nejlepší, jaký jsem kdy měla.

Třetí den

Odpočinek v Sagres (2,4 km)

Dlouho jsem se válela v posteli. Pak jsem si vzala notebook a vyrazila na pláž. Našla jsem skvělou restauraci, kde jsem si dala luxusní rybu a zároveň trochu pracovala.

Po obědě jsem zůstala na pláži, chodila po písku a nakonec se šla okoupat, i když se mi moc nechtělo. Trochu se ochladilo a foukal vítr, takže jsem se po vylezení z vody hned osušila a teple oblékla.

Večer jsem znovu vyrazila na ten úžasný steak. Včera byl tak boží, že jsem si ho musela zopakovat.

Čtvrtý den putování

Sagres - Vila do Bispo (23,6 km)

Maják, písek, cyklostezka, nekonečná rovina

Vyrazila jsem ráno před sedmou a krásně stihla východ slunce za městem na útesech. Nádhera.

Pokračovala jsem dál k Cabo de São Vicente, majáku na jihozápadním cípu Portugalska, odkud měla má cesta začít směřovat nahoru na sever. U majáku začal šíleně foukat vítr, a foukal celý den tak moc, že jsem si musela obléct všechno, co jsem měla – rukavice, čepici, mikinu, svetr, bunda byla samozřejmostí.

Cesta vůbec neutíkala. I když byla většinou jen rovina, za majákem se táhl samý písek. Nohy byly těžké a vzdálenost se zdála nekonečná.

Zastavila jsem se a přemýšlela, proč tady vlastně jdu.

Puchýř bolel, koleno se začínalo ozývat a přiznávám si, že mě to přestávalo bavit.

Kolem druhé hodiny jsem konečně dorazila do Vila do Bispo. Našla jsem restauraci, kde měli čerstvé ryby a všechno vypadalo skvěle. Nakonec jsem si vybrala grilované kalamáry. Byly tuhé… příště už raději rybu. Dala jsem si ještě kávu a dezert, ten byl naopak přehnaně sladký.

Ubytování bylo fajn. Přímo naproti Lidlu. Zašla jsem si koupit sušenou šunku a objevila úžasné sýrové bochánky. Malá radost na konci dne, která potěšila víc, než bych čekala.

Pátý den putování

Vila do Bispo - Carrapateira (16 km)

Den psů a surfařů

Tento den byla vlastně nejkratší trasa. Ale puchýř cestou rozbolel a taky lehce koleno. Ráno jsem si ho sice zavázala, to bylo fain, ale po obědové pauze jsem si to sundala, což jsem neměla dělat.

Celý den byl dnes o psech a surfařích.
Hned po ránu, když jsem vyšla z vesnice, jsem někde špatně odbočila a ocitla se mimo trasu. Z houští před sebou jsem slyšela štěkání a vytí spousty psů. A jak jsem šla dál, zvuky byly čím dál blíž. Znervózňovalo mě to. Ze psů mám respekt.

Vytáhla jsem mapu. Ukázalo se, že se blížím k jakémusi útulku uprostřed ničeho, kousek od stezky. Říkala jsem si, že ho jen obejdu a zase se napojím zpátky. Došla jsem k velkému plotu s bránou. Za ním spousta velkých psů. Štěkali, ale nebylo to vyloženě hrozivé. I tak mi nebylo úplně dobře. Když jsem útulek obcházela, viděla jsem stará chátrající stavení, díry v plotech a prázdné kotce. Byla jsem ráda, že jsou prázdné.

O kousek dál jsem v dálce zahlédla několik velkých psů přímo na cestě u lesa. Naštěstí s nimi byla i postava člověka. To mě uklidnilo. Zdálo se, že se vzdalují.

Jenže po chvíli jsme se potkali. Asi pět velkých psů se ke mně rozeběhlo a začali štěkat. Zastavila jsem u kraje cesty a nechala je projít. Vlastně nepůsobili hrozivě. Paní na mě volala, ať se nebojím, že mi nic neudělají. Spíš to vypadalo, že by si chtěli hrát… a někteří se možná báli víc než já.
Až na jednoho vlčáka. Ten ke mně přišel, zastavil se a díval se na mě takovým pohledem, že jsem se fakt na chvíli bála. V hlavě mi běželo jediné: hlavně se nebát. Psi to poznají.

Pak jsem konečně došla zpátky k oceánu. Ta krása… útesy, voda, prostor.

Šlo se mi ale čím dál hůř. Puchýř se znovu ozval, i když ráno to vypadalo, že už skoro nebolí.

Obědvala jsem nahoře na útesech s výhledem na oceán. Sušená šunka a ty božské sýrové houstičky z Lidlu – pão de queijo. Už tehdy jsem věděla, že si je doma musím upéct.

Prošel kolem rybář, takový dědoušek bez zubů. Dal se se mnou hned do řeči a pyšně mi ukazoval, co dnes ulovil. Bylo moc příjemné si s ním povídat.

Pak jsem se rozhodla jít "zkratkou". Blbý nápad. Cestička se brzy ztratila, prodírala jsem se houštím a připadalo mi to nekonečné. Příště už fakt raději po stezce.

U jedné pláže se ke mně přidal pes. Vypadalo to, že půjde se mnou. Jeho páníčci byli nejspíš ve vodě na surfech. Pobíhal po pláži, zmateně je hledal… a pak si vybral mě. Vyrazil za mnou do kopce a pořád se motal kolem. Byl krásný a milý, ale bylo mi jasné, že je ztracený a že se mnou chce jít jen proto, že je tu sám. 

Zastavovala jsem se a ukazovala mu, že musí zpátky dolů, že jeho lidi jsou ve vodě. Nechápal. Až když na něj začali z oceánu pískat. Zvedl hlavu, zavětřil… a pak se rozběhl dolů takovou rychlostí, že jsem nechápala. To, co jsem já lezla nahoru deset minut, on seběhl dolů za pár vteřin.

Pak jsem došla na nádhernou pláž plnou surfařů. Ve vodě jich bylo snad padesát, další posedávali na pláži. Chvíli jsem je jen pozorovala.

A pak už jsem zamířila zpátky do vnitrozemí, do vesničky, kde jsem měla spát.

Čekal mě krásný pokojík s červenými peřinami. Dostala jsem i přímotop, který se hodil – byla tam opravdu zima.
Na terase jsem dojídala zbytky jídla a dala se do řeči se dvěma sousedy z vedlejšího pokoje. Myslím, že byli Němci… nebo Belgičani. Vlastně na tom nezáleželo. Bylo fajn si s někým chvíli povídat.

Šestý den putování

Carrapateira - Arrifana (19,7 km)

Nekonečný písek a cesty končící vodou

Vypadalo to, že puchýř konečně přestává bolet. Celý den byl vlastně docela v pohodě. Jen jsem byla unavená… a hodně hladová. 

Hned na začátku před pláží cesta skončila v obrovské kaluži. Teda spíš to vypadalo jako malé jezero. Vody tam bylo určitě přes metr. Naštěstí se to dalo obejít přes skálu. 

Pak následoval asi kilometr po pláži. Nekonečný. A pak zase nahoru a dolů přes útesy, kousek do vnitrozemí, další písčitá cesta. Písek se bořil a každý krok byl o něco těžší než ten předchozí. 

Přistihla jsem se, že mě to vlastně moc nebaví. Pořád jen jdu a jdu. Cítila jsem, že bych si to chtěla víc užívat, víc být, ne jen šlapat kilometry. A tak jsem se rozhodla – zítra zůstanu na místě. Nikam nepůjdu. A pak se uvidí. 

Po příchodu do Arrifany jsem se šla ubytovat. Čtyřlůžkový pokoj – byla jsem zvědavá, kdo se tu objeví. Každopádně to tu bylo parádní. Z postele jsem pozorovala západ slunce nad oceánem. Na zahradě byl bazén, ten jsem nakonec nestihla využít… ale vlastně to vůbec nevadilo.

Večer jsem šla do restaurace a dala si tuňáka. A teda… kulinářský orgasmus. Přesně to, co jsem po tom dni potřebovala.

Sedmý den a odpočinek v Arrifana (7,5 km)

Tenhle den byl jediný z celých dvou týdnů v Portugalsku, kdy pršelo. Ne nijak dramaticky, spíš tak jemně. I tak jsem se rozhodla zůstat v klidu a dopřát si den pohody. Sdílený dům byl plný mladých lidí a pořád bylo s kým si povídat. 

Ráno jsem vyrazila na snídani do vedlejšího penzionu. Upřímně… nic moc. A ještě za deset eur. No jo.

Zjistila jsem, že nejbližší obchod je asi tři a půl kilometru daleko, tak jsem se vydala na procházku. Večer jsem si pak uvařila vajíčka. Jednoduché, obyčejné a přesně to, na co jsem měla chuť.

Na oběd jsem šla znovu na tuňáka. Nešlo odolat. A znovu to byla naprostá dokonalost.

Zbytek odpoledne jsem pracovala. Celou dobu jsem s sebou totiž tahala počítač. Nechci o práci přijít a tak dlouhé volno si bez zástupu dovolit nemůžu. Nakonec se ale ukázalo, že práce není tolik. Ty dva odpočinkové dny na to úplně stačily a jinak jsem pracovala jen minimálně.

Osmý den putování

Arrifana - Aljezur (18,5 km)

Dnes to byl znovu nekonečný písek. A k tomu nádherné dlouhé útesy s výhledy na nekonečné pláže a vlny narážející do skal.

Asi hodinu jsem seděla na jednom místě a jen se kochala. Nic víc nebylo potřeba. Prostě nádhera.

První polovina cesty vedla po útesech a byla krásná, otevřená, dechberoucí. Druhá polovina už se stáčela do vnitrozemí. A ta byla… nekonečná. Rovná, jednotvárná, únavná.

A zatímco včera se zdálo, že puchýř už vůbec nebolí, dnes se to úplně rozjelo. Večer jsem na nohu skoro nemohla stoupnout. Sundala jsem náplast a zůstala koukat – puchýř byl tak dvakrát větší, táhl se až pod prsty a bolel jak čert. 

Po ubytování jsem šla něco sníst. Nemohla jsem najít žádnou hezkou restauraci, tak jsem skončila v obyčejném bistru. Dala jsem si polévku, toust s tuňákem a dezert. A bylo to výborné. Někdy to nejlepší najdeš tam, kde to vůbec nečekáš.

Zase jsem byla na čtyřlůžkovém pokoji. Na chvíli mě znejistilo, že tam byl se mnou jeden muž. Později přišla ještě starší žena a napětí opadlo. S tím mužem jsme se dali do řeči. Starší Francouz, moc fajn. Vyrazil už na začátku září – šel z domova do Santiaga a pak pokračoval dolů až sem. Přes dva tisíce kilometrů v nohách a za pár dní konec. Borec.

Devátý den putování

Aljezur - Odeceixe (20,5 km)

Už večer jsem dlouho přemýšlela, jestli vůbec vyrazit dál. Původně jsem si přála dojít aspoň do poloviny celé trasy, do Aljezuru. To už jsem měla za sebou, a tak jsem cítila, že vlastně můžu. Že už mám splněno.

Puchýř hodně bolel a v hlavě se objevovala otázka, jestli má smysl jít dál přes bolest, nebo jestli je lepší nasednout na autobus, vrátit se zpátky a dopřát si pár dní volna. Poslouchala jsem tělo. A zároveň si nebyla jistá, co je ještě respekt a co už únik.

Nakonec jsem se rozhodla vyrazit. Ráno se zdálo, že najednou nic nebolí. Puchýř tam sice byl, ale tělo si už možná začalo zvykat. Na chůzi. Na únavu. Na rytmus dne, který byl první dny tak náročný. Teď už mi to tak těžké nepřišlo.

Cesta byla nakonec moc fajn. Poslouchala jsem audio z online programu a kilometry díky tomu ubíhaly rychleji. Zase písek. Nekonečný.

Část cesty vedla vysokým lesíkem. Ticho, stín, jiná energie než u oceánu.

Ubytování v Odeceixe bylo zvláštní. Zajímavé, ale strašná zima. Restaurace zavřené, otevíraly až v šest večer. Po sprše jsem zalezla rovnou do peřin. Měla jsem hlad, ale teplo postele bylo silnější. Tak jsem zůstala pod peřinou, dala si jen proteinové tyčinky a šla brzy spát.

Desátý a poslední den putování

Odeceixe - Zambujeira do Mar (21 km) a bus zpět do Lagos

Tady jsem se rozhodla skončit. Na celou trasu už jsem neměla víc času a autobus odtud jel jen jednou denně, večer. Zároveň jsem cítila, že si chci v Lagosu dopřát ještě jeden den volna a jen si užívat, než se vrátím domů. 

Dnešní cesta byla dlouhá a už docela drsná. Spousta prodírání křovinami, lesíky, podlézání větví, bahno a potůčky. Už jsem toho měla dost. Poslední kilometry jsem zase jen tahala nohy za sebou.

Do Zambujeiry jsem dorazila někdy po třetí odpoledne. Restaurace byly opět zavřené. Zajímavé, jak někde mají otevřeno celý den a jinde striktně až večer. Nakonec jsem za autobusovým nádražím našla bistro. Denní menu – polévka, něco jako rizoto a salát. Polévka byla výborná, hlavní jídlo dobré. Hlavně že jsem si mohla sednout, najíst se a nabít mobil i powerbanku.

Kolem seděla spousta chlapíků a sledovali fotbal. Já jsem si pak ještě odskočila na západ slunce. 

Autobus mi jel až v sedm večer. Nakonec měl patnáct minut zpoždění. Čekání na nádraží se zdálo nekonečné. Byla jsem tam raději s předstihem, asi o půl hodiny dřív. Po setmění se rychle ochladilo, foukalo a mně byla strašná zima. Únavou ještě víc.

Lagos - výlet na lodi - delfíni - odpočinek

Ráno jsem si zašla na snídani. Excelentní bufet za sedm eur. Potom jsem si donesla batoh na druhé ubytování, které bylo víc v centru. Cestou jsem koukala, kolik božích obchůdků tady je.

V poledne jsem měla koupený lístek na loď na pozorování delfínů. Jenže mi oznámili, že jsem přihlášená sama, a výlet se proto nekoná. Nabídli mi vrácení peněz, nebo možnost jet o hodinu později s jinou společností. Počkala jsem. 

Dala jsem si espresso a dezert, nohy nahoru, koukala na lodě v přístavu. Nikam jsem nespěchala.

Mimochodem – v přístavu v Lagosu mají krásné veřejné záchody. Čisté, papír, zadarmo. Takové drobnosti, které na cestě fakt potěší.

Samotný výlet byl naprosto boží. Byla jsem úplně nadšená.